Když jdu na besedu u cimbálu, jdu tam hlavně tancovat se svou milovanou ženou, ale zároveň s sebou vždy tahám aspoň housle, na které pak vrzám v pokročilých hodinách.
Často se pak opakuje situace, že se mě někdo, kdo mě zná jen letmo, ať už taneční partnerka nebo kolega muzikant, zeptá na otázku uvedenou v nadpisu. Zpravidla odpovídám takto:
Po mamce tanečník, po taťkovi muzikant.
Je sice pravda, že nás naši od mala vedli k folkloru, ale nikdy nás do něj nenutili. Hudba i tanec jsou u nás v rodině totiž všudepřítomné, takže je pochopitelné, že zasáhly i mne.
Mé první pokusy s „col legno tratto“
Když se někde na oslavě či svatbě sejde naše širší rodina, můžeme sestavit lidový orchestr či malý taneční kolektiv, protože většina z nás působila či stále působí v nějaké muzice či souboru.
Svého času jsme doma zformovali rodinnou muziku se kterou jsme vystupovali ve Strážnici i v zahraničí a nahráli CD s Gajdošama z Kopanic.
Má to něco do sebe, umět zároveň trochu hrát i tancovat. Jako primáš jsem pak schopný hrát „pod nohy“, jako tanečník vím co od muzikantů můžu chtít a dokážu jim to sepsat do not.
Jsem našim vděčný, že mi dali základy od všeho a že mě vlastně nikdy nenutili si volit mezi hudbou či tancem.
Jsou však situace, kdy na téma muzika nebo tanec odpovídám:
Já su spíš tanečník…
A to když odpovídám na to, jestli hraju v nějaké kapele. Obvykle při tom zrovna v ruce držím nějaký hudební nástroj.
Občas si zahraju s taťkovou cimbálovkou
Rád si sice občas někde zahraju, zaskočím za někoho, ale ve skutečnosti se nemůžu vážně označovat za muzikanta. Hraní velmi baví, mám za sebou dva cykly na housle, ale studiu jsem moc nedal. Teorii nauky jsem vstřebal spíš mimochodem, moje technika hraní je slabá (dnes hrávám bez pavouka) a intonace falešnáklouzavá.
Co se týče ostatních hudebních nástrojů, jsem jen amatér-samouk. Například akordeon, který potěžkávám téměř dvacet let, držím už od samého začátku blbě (téměř nepoužívám prsteníček); u klavíru neumím šlapat na pedál a neumím číst v basovém klíči; způsob hry na foukací harmoniku jsem si sám vymyslel.
Doma mám pestrou sbírku hudebnin, od cimbálu po grumle. Občas se s ženou špičkujeme, jestli jestli je větší objem mých nástrojů nebo jejích látek k šití.
Na poľaňácký buben jsem si zahrál na Akademické Nitre 2010
Ale někdy na úvodní otázku odpovím:
Dokud mi slouží kolena, tak tanečník…
…ale až mi v 30 letech odejdou, tak budu muzikant.
Tuhle frázi mám od svého strýce, toho času předního odzemkáře. Já už podle ní dost přesluhuju, zřejmě to bude tím, že jsem spíš verbíř a tak si svoje menisky šetřím.
Hlubší zamyšlení nad tím, jestli se opravdu blíží doba, kdy budu na aktivní tancování starý, si s dovolením nechám zase na příště.
Üveges je obecně tanec s lahví, obvykle svatební. Podle etnografického lexikonu Arcanum je rozšířen zejména v západních oblastech maďarského folkloru.
Vlastně se jedná o dva různé typy tanců, podle toho jestli se tančí s flaškou položenou na zemi, nebo na hlavě.
Tance toho prvního typu mohou tančit jak ženy, tak muži, a jsou běžné i na východním Slovensku. Snadno najdete staré autentické záznamy, školu tanca, choreografie Železiaru, Lúčnice a mnoha dalších uskupení. Za mého působení v brněnské Poľaně ho holky taky měly v repertoáru.
Druhý typ flaškového tance, o kterém chci hlavně mluvit – ten s lahví na hlavě – znám jen jako dívčí číslo.
Takto tanec vypadá v podání nejstarších holek ze zlínského dětského folklorního souboru Vonička:
Diváci při této choreografii obvykle přemýšlí o dvou věcech: jestli v těch láhvích mají skutečné víno a jestli ty flašky mají na hlavách přilepené. Já už jsem ji viděl mnohokrát, a bývá pravidlem, že první potlesk se obvykle spustí v okamžiku, kdy si holky lahve z hlavy sejmou, aby mohly projít pod bráničkami – právě tehdy si divák uvědomí, že ty lahve opravdu nejsou k hlavě připevněné.
Podobný tanec má ve svém repertoáru Maďarský státní lidový soubor:
Fragment tance v podání Maďarského stáťasu, někdy kolem roku 1960Opět stáťas, ale už kompletní choreografie, někdy ze 70.let 20.století (zdroj: youtube)
No a kde se teda vzal na Moravě maďarský tanec? Trochu si zaspekuluju, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že za to může Karel Pavlištík.
Pan Pavlištík působil na přelomu 50. a 60.let 20.století v Armádním uměleckém souboru, se kterým projel světa kraj. V šedesátých letech se přesunul do tehdejšího Gottwaldova a začal se angažovat ve Slováckém krúžku (za něj přijal jméno Vonica) a tehdy mimojiné založil i dětský soubor Vonička.
Vsadil bych se, že na některém z výjezdů viděl choreografii maďarského stáťasu a zaznamenal si ji. Podle ní pak stavěl vlastní choreografii, použil tam podobné kroky, taneční figury, a nakonec i stejnou píseň Derül, borul a Dunáról.
Z této doby existuje v souborových kronikách první zmínka o „Uwegesi„, tančily ji tanečnice dospělé Vonice, mezi nimi i Blanka Janatová a Hanka Minářová, které se později postaraly o obnovení Voničky, jak ji známe dnes.
A vzaly si yvegeš s sebou.
Trochu jiný, uskákanější üveges z okolí Segedínu.
I já jsem vlastně kdysi tančil s flaškou na hlavě. Bylo to už před dvaceti lety, tehdy se v Městském divadle Zlín hrál Šumař na střeše a já byl součástí komparzu. Choreografka Silvia Beláková pro svatební scénu sestavila stylizovaný tanec východoevropských židů, při kterém si ženich a jeho souputníci položí půllitr s pálenkou na široký klobouk a předvádí tanec, který graduje na kolenou.
Můžu snad prozradit, že to byl jen divadelní trik: klobouky měly v sobě kruhový otvor – přesně akorát, aby se do něj vešel půllitr. A tak jsme neměli starost o to, že by nám láhev spadla z hlavy, ale spíš že diváci poznají, že spadnout ani nemůže.
Üveges za doprovodu gajd z oblasti města Kaposvár (u chorvatských hranic)
Naproti tomu holky z Voničky na hlavě žádné klobouky nemají, ony tu flašku na hlavě skutečně udrží svým vlastním umem.
Když v našem dětském souboru holky začínají s flaškou (vytržené z kontextu to zní děsivě, co?), mají na hrdle láhve uvázanou dlouhou mašli, jejíž druhý konec drží v rukách, aby při případném pádu stihly láhev zachytit dřív než se roztříská o podlahu.
Za ty roky, co ve Voničce působím, jsem už zažil pár rozbitých flašek na zkušebně, ale pokud se nemýlím, na jevišti holkám zatím nespadla ani jedna.
Üveges ze Salgótarjánu, co by dohodil ze Slovenského Fiľakova.
A ptáte se pořád, jestli holky v těch láhvích mají skutečné víno? Ale no jistě… 🙂
Školy zavřené, děcka lehce marodné, tak jsem s nimi sledoval ČT:D a najednou BUM FOLKLOR. Úplně jsem se opotil při vzpomínce na to jak jsem tam před pár lety viděl Honzu Ondera učit jeho verzi „lidových tanců„.
Napřed letem světem úvod s českými muzeáliemi (vzadu na stěně visel Joža Úprka) Bára Vaculíková s dcerou tam ve variantě Hradištského kroje pohovořily a lehce zazpívaly, a pak tam přišel Ondra… (hrklo ve mě že Onder) Studénka z VUS Ondráš, a aby tam ukázal verbuňk.
Něco málo tam po dolňácky zacifroval a pak přešel na maďarský verbunk. To byl můj wtf! moment, kde mi naskočil flashback se vzpomínaným Honzou Onderem. To jsem napřed nechápal, ale pak jsem pochopil, že šlo o oslí můstek na stepařský vstup Kuby Kočího, jakože reprezentant zahraničního folkloru. Pak si tam dali betl na hudbu toho druhého a to bylo vše.
Jako jo, nebylo to pro etnopuristu, ale pro děti, a byl bych teda radši, kdyby místo maďarů tam ukázali třeba rozdíl mezi českým a moravským folklorem, ale zas chápu že chtěli ukázat něco atraktivního a nepadlo tam vlastně nic, co bych mohl rozporovat.
Nakonec jsem byl rád, že fakt nesleduju aktéra Stardance, který by při „verbuňku“ rukama šruboval žárovky, ale mělo to rozhodně blíž k filmům Karola Plicky. A za to Déčku děkuju.
Zabudované IDE pro psaní skriptů. Ano, je to texťák. Linter to nemělo, ale aspoň že uměl CTRL+C, CTRL-V, CTRL+Z.
Na internetu toho k ABASu zas tak moc nenajdete. Pokud jste na tento článek narazili při googlování tohoto slova, tak Vás asi moc nepotěším.
To právě zavedení ABASu do naší výrobní firmy způsobil, že jsem po sedmi letech opustil práci, kterou jsem měl rád.
Člověk přirozeně zapomíná na nemilé věci. Tento článek píšu hlavně pro sebe, abych si mohl za pár let připomenout, před čím jsem to utekl. (pozn.: Text původně zveřejněn na síti LinkedIn)
ABAS
Čím bych začal? No třeba tím, že řeknu, že ABAS je ERP systém, který vznikl v 80. letech v Německu a to ho do značné míry definuje.
ABAS je dobrý na skladové hospodářství a legislativní věci, které jeden člověk nemá šanci uhlídat. Má omezený počet uživatelských licencí. Nemá moc přívětivé GUI a tak se na výrobní hale provozují externí terminály, které jsou na ABAS připojeny skrz telnet. Tyhle terminály jsme u nás programovali v PERLu (API) a rozhraní naklikávali pomocí uživatelských datových struktur ABASu.
Neříkám, že v ABASu nejde udělat spoustu věcí, ono to asi jde, ale celý ten systém je produktem doby svého vzniku. Když porovnám programování v Typescriptu a PHPčku se skriptováním v ABASovském proprietárním jazyce FO a v Perlu, je to jako přesednout z BMW do Trabantu. Jako jede to, ale každých deset km se něco podělá, nemáš ani diagnostiku aby jsi zjistil co se děje, všechno řešíš na koleni záplatami, a co si neuděláš sám, to nemáš.
Samotný ABAS má pár věcí, se kterými jsem se těžko vyrovnával:
používá proprietární datové typy,
mezi “tabulkami” chybí jednoduché (a jednotné) vazbení. Jaká to škoda, že nefunguje něco jako yprofil^yzub^roztec („Multi-level linking is permitted“),
některé jsou datové „tabulky“ jen virtuální datové struktury, nelze s nimi standardně pracovat. Nikde jsem nenašel vysvětlené proč tomu tak je, nebo které z těch struktur existují a které jenom jako,
datová selekce umožňuje AND, umožňuje OR, ale nelze je kombinovat,
německé zkratky. Vyluštit barmex;leidat;vom;ma;sofort;bem;zn;gutmge vyžaduje permanentní čučení do vnitřností ABASu, nebo do oficiální dokumentace…
…která je přístupná jen registrovaným (a schváleným) uživatelům.
Skriptovací jazyk FO
V ABASu se skriptuje v proprietárním jazyce FO, který je ale brutálně zpátečnický:
vynucuje používat GOTO návěští,
tyto návěští navíc ořezává na prvních sedm znaků,
nemá normální podmínky, cykly ani uživatelské funkce,
s pamětí pracuje pouze pomocí číselných a písmenných bufferů,
nevyhnutelné je volání batchů,
při psaní kódu nelze používat odsazení,
kód je teoreticky možné psát v němčině nebo v angličtině. Bohužel, někdy funguje to a někdy ono, ale v dokumentaci to popsané není; například nefunguje n|selectedRow a G|currTime, jedou jenom jejich německé protějšky n|selzeile a G|zeitpunkt,
ani s oficiální online dokumentací se – když zrovna funguje – moc dobře nepracuje: když jsem potřeboval najít postup jak zjistit aktuální čas (now/jetzt), tak vyhledávání “now” našlo všechen výskyt tohoto řetězce v dokumentaci, včetně podvýrazů jako “known” a “nowait”, ale časová funkce byla někde až hodně hluboko ve výsledcích.
IDE
ABAS u svých skriptů používá proprietární S3 kódování, takže je nelze editovat mimo ABAS, kde je k tomu určen textový editor typu notepad, takže si asi dovedete představit tu produktivitu.
Mimoto ABAS poskytuje své vlastní vývojové rozhraní abasTools. Dokonce jsem ho rozjel na linuxu (je to upravené Eclipse), a naskriptoval jsem si tam i vlastní doplněk na obousměrný převod mezi UTF8 a S3 (opakovaným voláním search-replace), ale s efektivitou práce ve Visual Studiu se to prostě nedá srovnat.
IDE abasTools
Pitomé taky je, že firma, která v česku ABAS zprostředkuje, si nad skripty zavedla vlastní verzování, takže když jsem chtěl verzovat naše firemní věci, musel jsem udělat na lokálu mirror a verzovat vše u sebe.
Nadstavby k ABASu
No a pak jsou tu ty nadstavby v Perlu, ve kterém jsme ve firmě psali API pro věci, se kterými si ABAS neporadí. S jeho použitím přišla firma, která u nás ve firmě ABAS zaváděla.
Perl je vlastně taky produkt své doby. Funguje, ale co bych k vám k němu řekl… Pro PHPčkaře jako jsem já, bylo těžké pochopit rozdíl mezi $var, @var a %var (už jsem ho zapomněl).V Perlu stačí udělat chybu v jednom modulu a spadne celý systém. Vypotil jsem v tom fungující API, ale sám jsem cítil, že takhle už se dnes věci neprogramují.
Na začátku jsem myslel, že Perl používáme, protože má nějakou ultimátní knihovnu pro ABAS. Dnes, když vím, že Perl s ABASem komunikuje přes telnet skrz příkazy jako EXQ, EDI, SFV, GFV a nic víc, tak bych, přísahám, přísahám, že bych všechny skripty v Perlu zahodil a normálně bych vše od začátku psal v typescriptu.
Na GUI jsme používali program od dodavatelské firmy, který byl černobílý, neumožňoval formátovat texty, linkovat hypertextem, ani změnit text na buttonu, měl sice porty na různé platformy, ale ne pro web. Troufám si tvrdit, že nic z uvedeného se nikdy nezmění.
Závěrem
ABAS se ve firmě, kde jsem pracoval, zavedl proto, aby nahradil prastarý systém (PHP/MySQL), který už byl za zenitem, nestíhal.
Za téměř 7 let se malá rodinná firma, do které jsem tehdy nastoupil, změnila ve středně velkou fabriku a systémová změna už byla opravdu nutná. Zároveň s příchodem ABASu bylo nutné formalizovat spoustu činností, revidovat výrobní postupy, což byl nevyhnutelný krok vpřed.
Zároveň se na ABAS pohlíželo jako na univerzální řešení, které vyřeší všechny problémy. Omyl. Nahradilo je to svými vlastními. Ale ty už já řešit nechci.
Tu třetí, zlínskou májku, stavěly společně zlínské soubory (Vonica, Bartošův soubor, Kašava) klasicky, se dvěma X-vzpěrama. Všecko mělo své kouzlo, a vždycky tam byl nějaký zádrhel. Asi o tom sepíšu příručku
