Co k tomu říct… vzhledem k aktuálnímu nouzovému stavu nebylo možné to udělat s reálnými respondenty 
Registrace na očkování Covid-19 80+
V lednu 2021 jsem registroval svou pratchýni a posléze i svou babičku v celostátním systému. Nakonec jsem uspěl, ale byla to otřesná zkušenost a za čerstva jsem ji musel sdělit klávesnici.
Všechny uvedené informace považuji za pravdivé.
Napřed uvedu předem známá fakta:
- v ČR je seniorů v kategorií 80+ je podle zpráv něco mezi 400 a 500 tisíci.
- Krajská nemocnice Tomáše Bati je jediné vypsané očkovací místo v našem okrese (zlínský okres má 191 tisíc obyvatel)
- Na stránkách ministerstva zdravotnictví byla uvedena adresa a seznam věcí, které by měly být k rezervaci termínu třeba: jméno, adresa, RČ, pojišťovna.
- Rezervace se spouštěla v 8:00 ráno, podle vyjádření vládního koordinátora (p. Dzurilla) mělo být jedno v jakém pořadí se lidé hlásí, ale ministr zdravotnictví večer před spuštěním uvedl, že „kdo dřív přijde, ten dřív bere“.
Rezervace byla dvoufázová – nejdříve bylo nutné se zaregistrovat u ministerstva zdravotnictví, pak jsem byl přesměrován na web třetí strany (https://reservatic.com), kde bylo nutné si vytvořit účet a následně objednat volný termín.
V okamžiku spuštění rezervačního portálu se na něj podle zpráv najednou vrhlo necelých 100 tisíc lidí. Na to se stránka rezervačního systému zhroutila, zanedlouho se rozbil i web celého ministerstva zdravotnictví.
V průběhu rezervace byly vyžadovány 2 potvrzující kódy zaslané v SMS, přičemž celý systém v počátku zvládal odesílat (pro celou ČR) jen 10-20 SMS za vteřinu. To znamená, že jen na pouhé rozeslání všech SMS by potřeboval několik hodin. Zadavatele nenapadlo poskytovateli oznámit (rozesílal to T-Mobile), že hodlají rozesílat větší množství textových zpráv; takové věci se musí objednávat předem, aby se na ně dalo připravit.
Naštěstí to vyřešil T-Mobile, když sám od sebe násobnhě zvýšil propustnost zpráv, aby odblokoval své datové linky.
Po úvodní hodině proběhlo v médiích vyjádření vládního koordinátora, že už je zaregistrováno 2000 míst a tím jsou už vyčerpány všechny dostupné vakcíny. O pár minut později ale uvedl, že je zarezervovaných 3000 a takřka současně jeho agentura vypustila zprávu, že rezervací je 5000. Bylo evidentní, že si ty čísla cucají z prstu, počty přichystaných vakcín jakoby zázrakem rostly před očima. Jenom pro srovnání, vakcín byly připraveny desetitisíce, proto vůbec nechápu proč přichystali tak malý počet termínů.
Použil jsem vývojářské nástroje a trochu se tomu systému podíval na zoubek.
Zjistil jsem, že všechny termíny, které systém nabízí jsou stále k dispozici, i když web tvrdil, že už jsou všechna místa zabraná. Spočítal jsem, že rezervační systém pro celou KNTB nabízel celkem pouze 180 míst (cca 7 pracovních dnů po 25 slotech).
Já jsem se ráno po hodině a půl úspěšně doklikal do posledního kroku rezervace, kde mělo stačit vybrat jeden z nabízených slotů (tj. míst v časovém rozpisu) a potvrdit žádost, ale neuspěl jsem, hlásilo to něco ve smyslu, že není volný termín pro přeočkování.
Podle všeho se za celé dopoledne na očkování v KNTB nepřihlásil vůbec nikdo, podle mého mínění proto, že úředníci do systému zapomněli zadat termíny pro přeočkování, které se mělo automaticky přidat k objednávce prvního termínu. Kolem půl čtvrté odpoledne na internetu probleskla informace, že rezervace už zase jede. Stránka s rezervacemi spadla, ale viděl jsem skrz vývojářské nástroje, že termíny (které měly být údajně zabrány už ráno) postupně mizí a tak jsem se honem hnal, abych chytil některé z míst. Naklikat dvě stránky mi pak už trvalo „jenom“ půlhodinu.
Systém mi sice oznámil, že rezervace proběhla úspěšně, ale na stránce se seznamem mnou rezervovaných termínů je nevidím. Snad se nakonec ještě nebudeš muset s někým prát o toto místo.
V době, kdy toto píšu (tj. 9 hodin po spuštění registrací) vidím, že v Batově nemocnici zbývá k rezervaci z těch úvodních 180 míst ještě asi 95 slotů (všechny od 26. ledna dál). Řekl bych, že k ani nim úředníci nezadali termíny pro přeočkování a tak se uvolní ještě později.
Na odborném technickém webu si ještě během dopoledne jeden technik dal tu práci a sepsal vše (odkaz zde), co tvůrci systému pokazili, zde jsou nejvážnější z nich: již zmiňovaná nedostatečná kapacita rozesílání SMS zpráv, nedodržení technických norem, ohrožení osobních dat (vzduchem tzv. létaly nezakódovaná rodná čísla).
Já se živím programováním webů a tak se považuji za technicky zdatného, nevím, jak by tím systémem měl proplout člověk, který PC používá jen pro běžnou práci. U té představy jsem se u toho dopálil do běla. Do toho se ministr i premiér tváří, jak vše krásně funguje a pro jistotu se jdou hned mezi prvními přeočkovat druhou dávkou vakcíny.
Kdyby se to naprogramovalo a uvedlo lépe (napadá mě třeba spustit první fázi dřív a na dnešek ponechat jen boj o volné termíny) mohl celý ten proces rezervace trvat míň než aplikace té vakcíny. Místo toho jsem seděl celé hodiny u klávesnice a zuřivě čekal až se objeví skulinka v přetíženém systému.
Nebo ještě jinak, vůbec nic z toho nemuselo stát, protože státní aparát má možnost si všechny informace zajistit sám. Jednoduše měl už s předstihem kontaktovat pojišťovny, požádat je o jmenné seznamy rizikových osob (právě pro tyto účely ty pojišťovny schraňují všechna ta osobní data) a sám sestavit očkovací plány a konkrétním lidem už jen rozeslat přesné časy, kdy se mají dostavit.
Nemám rád Babiše, protože je to zloděj, gauner, možná i vrah; ale poslední rok hraje s národem pouze na Potěmkinovu vesnici. Všem slibuje kde co, tváří se že se hlásí o politickou zodpovědnost, chlubí se, že jsme v Covidu nejlepší na světě, ale když se cokoliv pokazí, chybu vidí jen u ostatních. Nahlas uvažuje o tom, že chce ředěním „ošulit“ dávkování vakcíny, že některým bude muset stačit jen jedna vakcína bez přeočkování. Už rok tu patlá průšvih přes průšvih a jeho vinou máme jednu z nejhorších epidemických situací na světě a desetitisíce mrtvých, mnohdy zbytečně. Jeho vláda je banda úlisných patolízalů a po dnešní zkušenosti je mi z toho dvakrát tak smutno, protože z následků po téhle vládě se bude vyhrabávat generace našich dětí. Babiš je jako Jakeš, akorát je ještě k tomu zlý.
Promiň, že jsem se tak rozohnil, po dnešku to nedokážu udržet v sobě.
Doufám, že ti očkování pomůže a že se konečně zbavíme strachu z té hrozné nemoci, která tu řádí až příliš dlouho.
Večer, než jsem šel spát, jsem zkontroloval výstupy API a zjistil, že úředníci právě zadali další várku termínů k přeočkování, místa rychle mizela, ale stihl jsem v ten okamžik provést už druhou úspěšnou rezervaci.
Dal bych si kapku něčeho ostřejšího
Na tuto dovolenou jen tak nezapomenu.
Po rodinné túře v SK-HU pomezí jsme poobědvali na zahrádce odlehlé dědinské hospůdky. Žena krotila děti u skluzavek a já pošilhával po obsluze, že zaplatím.
Přitom dopíjím sklenici Zlatého Bažanta a říkám si v duchu, že to pivo je i na poměry této značky poněkud ostřejší a že mi do něj děti asi hodily bodlák. Vyplivnu ho a překvapeně na zemi sleduju vosu, která mě kousla do špičky jazyka. Naštěstí nejsem alergik, mám ženu doktorku a oba pro všechny případy v batohu nosíme antihistaminika.
Zkrátím to, no, hodně, opravdu jsem to ledoval a Lucka mě naládovala medikací, která by zrohypnolovala i koně, takže snad jsem mimo ohrožení života.
Za to děcka to braly sportovně, po dvaceti letech se mi vrátilo šišlání, a tak malá kolem mě poskakovala a volala „táto řekni tamto a tohle“. Obě ratolesti se hurónsky řehtaly při každém mém slově, takže ani nevnímali že na ně křičím „do fprchy vyflèkatf tffičška“. Večeřel jsem kefír s kofolou a diazepamem a ze čtení pohádky před spaním jsem byl pro dnešek uvolněn.
Nakonec jsme nevolali rychlou, ale nechybělo mnoho, jazyk mi otekl pořádně. Kdyby se to stalo někomu z vašeho okolí, nedbejte na jeho silácké řeči a vytočte mu 155.
Lidi, kontrolujte si vždycky z čeho pijete!!
A teď se omlouvám, začínám cítit krční uzliny a do toho nabíhá účinek zpolykaných prášků… držte mi palce ať můžu zítra ráno vůbec polykat.
Úvod do… slováckého folkloru
Fráze „Úvod do…“ obvykle předchází nekonečnému, vyčerpávajícímu povídání, zakončeného zkouškou na vysoké škole. Podobně tomu bude i nyní, jen bez té zkoušky.
V letošním roce jsem se stal uměleckým vedoucím slováckého souboru Vonica ze Zlína.
Své působení na této pozici jsem měl zahájit na souborovém soustředění, kde jsem chtěl mladší generaci říct něco o Slovácku, regionu, který v souboru zpracováváme, a folkloru tak nějak obecně.
Zásah osudu, konkrétně globální pandemický shutdown veškerých kolektivních aktivit, způsobil odložení toho soustředění na neurčito.
Připravil jsem si k tomu nějaké materiály, založené vesměs na tom, co existuje na internetu nebo co mám v hlavě já. Neberte to prosím tedy nijak dogmaticky – a googlete, pokud chcete znát zdroje; není to žádná kompilační vědecká práce.
Zde jsou odkazy na jednotlivé texty:
Slovácko a folklorismus
Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Definice folklorismu zní: přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi.
Do folklorismu se řadí jak využívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale taky využívání krojů u folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství apod.
Samostatné povídání by si zasloužili sběratelé moravských lidových písní, ze kterých folklorní hnutí vycházelo. Za zmínku mezi jinými stojí František Sušil (1804-1868), František Bartoš (1837-1908), Josef Černík (1880-1969), Jan Poláček (1896-1968). Významnou sběratelkou lidových tanců byla Zdena Jelínková (1920-2005).
Od 20. století se začaly ve městech zakládat tzv. Slovácké krúžky, kde folklorní nadšenci zpracovávali lidové písně a tance na základě sběrů Leoše Janáčka, Františka Bartoše, Františka Sušila a dalších: Praha (1896), Brno (1908), Bratislava (1922), Zlín (1940, Vonica), Kyjov (1942), Břeclav (1945), Starý Hrozenkov (1947), Svatobořice-Mistřín (1947), Velké Bílovice (1949, Hrozen), Napajedla (1953, Radovan).
Po 2. světové válce došlo k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.
Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. V této době vznikl Strážnický festival (1946).
V padesátých letech si folklor osedlala propaganda, v té době vznikly umělé lidovky v lepším případě o traktoristech a kombajnérech, v horším případě o Stalinovi s Gottwaldem. Ve městech jsou zakládány národopisné soubory: Poľana (Brno 1949), Hradišťan (UH 1950), Olšava (UB 1951), Bartošův soubor (Zlín 1952), Břeclavan (1954), VUS Ondráš (1954), Dolina (UH 1956).
Od šedesátých let se činnost souborů více organizuje, vznikají soutěžní přehlídky, je prováděna klasifikace muzik i souborů podle hodnocení jejich umělecké úrovně odbornými komisemi.
Vznikají soubory i na vesnicích a menších městech: Danaj (Strážnice 1959), Včelaran (Bílovice 1960), Malé Zálesí (Luhačovice 1963), Velička (Velká n/V. 1968), Žerotín (Strážnice 1969), Radošov (Veselí n/M. 1970), Kašava (1971), Kopaničár (St. Hrozenkov 1972), Rozmarýn (Uh. Brod 1972).
V sedmdesátých letech se prosazuje Moravanka (1971), dechovka z profesionálních muzikantů – filharmoniků, která výrazně změnila vnímání lidové písně, zjednodušila harmonie a celkově zrychlila tempo.
Za socialismu stát výrazně subvencoval folklorismus, často jedinými povolenými hromadnými akcemi byly folklorní festivaly, a jednou z mála možností, jak legálně vycestovat na západ, byl souborový zájezd.
Významnou postavou v této době je dr. Karel Pavlištík, v 50.letech tanečník Armádního uměleckého souboru, 1967-1974 umělecký vedoucí Vonice. Během Pražského jara podepsal Dva tisíce slov, za což během normalizace dostal zákaz veřejného působení, v roce 1974 byl z Vonice odejít. Přesto stavěl choreografie mnoha souborům: Hradišťanu, Olšavě, Rusavě, Světlovanu, Rozmarýnu, Dolině a konečně i Kašavě, kde byl později i uměleckým vedoucím (1981–1987 a 1991–1996). Byl programovým tajemníkem festivalu ve Strážnici a měl výrazný vliv na dnešní podobu tohoto festivalu, prosadil obnovení soutěže verbířů. Zemřel v roce 2018.
Po roce 1989 přestal stát, alespoň v Česku, podporovat folklorní hnutí, a tak se logicky muselo změnit spoustu věcí: byly zrušeny celorepublikové přehlídky, folklor přestal být vidět v televizi, lidé najednou měli možnost se věnovat jiným zábavám a činnostem, spojeným s nástupem konzumu a svobodného podnikání. Některé soubory zažily v této době útlum nebo přestaly zcela existovat, ale některé i vznikly (Púčik Brno 1991, FS Buchlovice 1991).V současnosti zahrnuje folklor (respektive folklorismus) širokou škálu projevů: cimbálové muziky i dechovky, dědinské folklorní skupiny i útvary jako VUS Ondráš či Hradišťan, které se v poslední době folklorem už jen inspirují. V posledních letech zaznamenávají rozvoj mužské a ženské pěvecké sbory, často složené z bývalých souborových tanečníků.
Lidový kroj na Slovácku
Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Kroj má za sebou dlouhý historický vývoj. Zhotovoval se na vesnicích i malých venkovských městech, lidé si jej zhotovovali z materiálů, které většinou sami podomácku zpracovávali. Nosili ho celoročně i o svátečních událostech.
Podle typu krajiny rozeznáváme horský typ kroje (materiály jako sukno, konopné nebo lněné plátno; krpce) Dochovaný na Kopanicích, ve Strání, na Horňácku a nížinný typ kroje (bavlněné plátno, importované materiály; čižmy), typický pro Dolňácko.
Základem mužského kroje jsou bílé kalhoty (třaslavice) a košile, nošená původně volně přes pás. S časem přestala být košile svrchním oděvem a stala se prádlem. V zimě se nosily soukenné nohavice, původem bílé, časem i tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy.
Základem ženských krojů je rubáč (opléčko, leknice) z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč původně zastupoval spodní i svrchní oděv. Když přibyly rukávce a systém jedné nebo dvou zástěr, rubáč se stal pouze spodním prádlem.
Po zrušení roboty (1848) došlo k prudkému rozvoji krojů. Na nohavicích se objevuje bohaté šňůrování, místo krpců a starobylých vysokých bot bez podpatku šijí obuvníci honosné čižmy, kožešníci kožuchy, objevují se i různé druhy klobouků. Ženský kroj byl vedle kordulky obohacen vlněnými sukněmi s vetkávanými vzory, tureckými šátky, vrapované fěrtůšky z drahých materiálů, bohatě vyšívané.
Jedním z nejlépe zachovaných původních krojů na Moravě jsou kroje z Kopanic, Březové a Strání, obsahují jinde dávno zaniklé krojové součásti. Ve straňanský kroj je zajímavý starobylou konstrukcí rukávců a zachováním ženského rubáče v jeho původní formě (jako svrchní i spodní oděv). Ve Starém Hrozenkově a okolních obcích nádherně ručně vyšívaný kroj kopaničářský. Někde uprostřed mezi nimi je kroj březovský.
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.
Lidová hudba na Slovácku
Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Nejstarším lidovou muzikou byl gajdoš, tj. hráč na dudy. Zhruba v době 18. století se ke gajdošovi přidal hráč na housle, přičemž převzal melodii a gajdoš hrál jen ozdoby. Později se přidaly druhé housle – kontry, kapela v tomto složení se už označuje jako gajdošská muzika.
Pak gajdy vystřídala basa – taková kapela se nazývá malá hudecká muzika (dvoje housle a basa) se zachovala na Kopanicích. Hudecká kapela je totéž, ale ještě navíc i s klarinetem.
Tradiční venkovská nástrojová hudba zažila koncem 19. století velký útlum. V tu dobu k nám pronikaly obecně známé šlágry a dechové nástroje z vojenských kapel. Na Podluží to je znát nejvíce, tam dodnes na hodech dominuje dechovka, ale i jinde na Slovácku se někde k muzice přidala trubka a vznikla tak tzv. štrajch.
Co se týče cimbálu, malý přenosný cimbál se používal v 18. století (na Luhačovickém Zálesí ještě do poloviny 19.století). Velký pedálový cimbál do muzik pronikl až od druhé poloviny 19. století, ale třeba na Horňácku založil první cimbálovou muziku primáš Jožka Kubík až ve třicátých letech 20. století a například na Kopanice cimbál nedorazil nikdy (respektive až v 90.letech 20.století).
Hudební ladění a rytmizace na Slovácku spadá pod karpatský nebo taky uherský hudební styl, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Hudba na západ od Slovácka je se svými durovými tóninami mnohem bližší německé lidové hudbě.
Hudební vkus se s časem proměňoval, dřív byli lidé zvyklí na staré církevní tóniny (lydický modus se zvýšenou kvartou), které nám dnes zní dost exoticky nebo i zaostale. Nejvýrazněji je to vidět na melodiích z Horňácka a Kopanic, protože tyto oblasti byly nejdéle izolovány od obecných lidových šlágrů.
Lidové tance na Slovácku
Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Základní dělení lidových tanců na Slovácku:
- párové točivé tance
- nejstarší taneční forma a taky nejpůvodnější
- např. sedlácká/sedlcká, starosvětská, kopaničářský čardáš (nepůvodní, ale s místními prvky)
- mužské tance
- verbuňk: na celém Slovácku kromě Kopanic
- odzemek (Horňácko), mečové tance (UB), palicový a zbojnický (Kopanice)
- figurální tance
- pestré pohybové skladby, většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže
- např. šátečkový, šotyška, řemeslnické tance (řeznický, zahradnický,…)
- taneční hry
- ovčák, holúbek, káčer, hojačky, trefa, žabská… (a metlový)
Dolňácko
Typické jsou táhlé písně ve volném tempu a taneční nápěvy s výraznou rytmizací.
Točivé tance se liší dědinu od dědiny, na Hradišťsku a Veselsku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky „boršická“, „hucká“, “dolněmčanská“, atd. V okolí Strážnice se tančí honosný danaj, na Kyjovsku zase skočná.
Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového obliby jako v jiných oblastech.
Uherskobrodsko
Nejrozšířenějšími jsou v oblasti tance točivé s názvem „sedlcká“, kterých je na Uherskobrodsku několik druhů. Liší se od sebe nejčastěji základním tanečním krokem, popř. postojem a držením dvojice při víření (např. tance brodský, korytňanský, straňanský, dolněmčanský, újezdský). V několika obcích jsou dodnes živé obřadní „mečové tance“, které se tančí při fašankových obchůzkách.
Moravské Kopanice
Svébytnost oblasti předurčila především její poloha v hřebenech Bílých Karpat. Celé území je velmi špatně přístupné, moderní civilizace zde dorazila nejpozději, a tak se zde udrželo mnoho projevů lidové kultury déle než jinde.
Nejvíc se zachovala lidová píseň, její vyhraněnou podobu představují lidové balady.
Z tanců se dochoval točivý tanec zvaný hrozenský, ale v minulosti byly oblíbené i tance figurální nebo taneční hry (ovčák, holúbek). Chlapci tančili palicový tanec, doložen je i zbojnický tanec. Ze slovenské strany sem pronikl čardáš. Kopanice jsou jediný region Slovácka, kde se nezachoval verbuňk.
Horňácko
Podobně jako Kopanice, i Horňácko bylo dlouho nedotčené civilizačními vlivy. Oblast byla dlouho vnímána jako součást Kopanic, a i když byla jednolitým celkem už dlouho, tak pojmenování “Horňácko” vzniklo až ve 20. století.
Typický pro Horňácko je párový tanec sedlácká, respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská. Kromě těchto tanců s různými místními variantami, byly oblíbené i taneční hry (holúbek, káčer, hojačky, trojicová trefa, žabská).
Zálesí
Zálesí je přechodovou oblastí mezi Slováckem a Valašskem. Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky.
Zástupcem párových točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká. Byla zde však zastoupena i mladší vrstva tanců – tance figurální. Ještě v průběhu 50.let 20.století bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.
Etnografické regiony Slovácka
Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Rozčlenění Slovácka do etnografických oblastí a podoblastí není jednotné, navíc se s časem měnilo. Mě osobně nejvíce vyhovuje následující rozdělení:
- Dolňácko (označení až ze začátku 20.století)
- Uherskohradišťsko (někdy se zvlášť vymezuje Napajedelsko)
- Kyjovsko
- Ostrožsko, Strážnicko, Veselsko (Moravskopísecko, Bzenecko)
- Uherskobrodsko (dříve Záhoří nebo Zálesí, někdy jako součást Dolňácka)
- Moravské Kopanice (někdy jako část Uherskobrodska)
- Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žitková
- Březová a Lopeník, Strání
- Horňácko (dříve jako část Moravských Kopanic)
- Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá vrbka, Lipov, Louka, Súchov, Vápenky a Nová Lhota
- Podluží
- Hanácké Slovácko (někdy jako samostatná oblast)
- Luhačovské Zálesí (někdy řazené pod Valašsko)
Někdy je obtížné zařadit i jednotlivé obce: Strání, Březová, Lopeník, Hodonín; zajímavý je třeba Mikulov, který byl původně zcela německý (a dnes tam působí NS Pálava, který zpracovává Podluží, Hanácké Slovácko a Moravské Charváty).
Ta-ta-tá-tá-ta-ta-ta-tááá…
V dnešní den bychom se za normálních okolností sjeli do Strážnice.
Letos je to s festivaly nahnuté, tak aspoň takto: