Vystupujete na folklorním festivalu a dozvíte se, že záznam z něj bude vysílat televize. Na pódiu předvedete své nejlepší, obvoláte příbuzenstvo a sejdete se společně u obrazovky.
Při sledování záznamu však zjistíte, že režiséra nejvíc zaujala druhá houslistka, podle častých záběrů na hlavy tanečníků usoudíte že kameraman asi běžně slouží šichty při politických debatách, a tipujete že zvukař zřejmě zvučí klarinet nejspíš vůbec poprvé. A z divokých prostřihů diváci málem chytají epileptické záchvaty…
Říkáte si, že to je jen hypotetická situace. Avšak tohle je nedávná realita z velkého mezinárodního festivalu. A vlastně to je i typická situace, která pravidelně nastává, když v televizi zahlédnete folklor ve zpracování méně zkušeného televizního štábu.
Následující rady jsou určeny hlavně režisérům, kameramanům, zvukařům, fotografům, a dalším profesím, kteří se s folklorem moc nepotkávají, ale kterým přesto čas od času spadne do klína úkol pořídit jeho záznam.
Režiséři: připravte se
Kdo je připraven, není překvapen, aneb nepodceňujte přípravu na program. To, že jste ve sklípku zvučili Jožku Šmukaře či natáčeli koncert Čechomoru ještě neznamená, že vás ještě nějaký folklor nemůže rozhodit.
Mířím teď zejména na televizní režiséry, ale týká se to všech technických pozic, jděte za režisérem pořadu samotného a zeptejte se, co máte očekávat. Můžete také jít za vedoucími vystupujících souborů a ptát se co by chtěli zabrat a jaká jsou v choreografiích zákeřná místa.
Tato rada má svůj důvod, vybavují se mi totiž odstrašující záběry ČT ze skladby Tance domova na XIV. všesokolském sletu (na ivysilani už bohužel není dostupný). Tehdy se v programu folklorních souborů sešly stovky krojovaných cvičenců z různých koutů republiky – z Horňácka, z Hané, Opavského Slezska, Plzeňska a já už ani nevím odkud. Každá část skladby byla věnována určitému regionu, takže třeba Horňáci odtančili svoje sedlácké a u tanců ostatních regionů jen lehce přicmrndávali a nechávali vyniknout dalším skupinám krojovaných.
Toto však evidentně nikdo neřekl režisérovi pořadu, který se až neskutečně tragicky netrefoval a během moravské části skladby zabíral výhradně cvičence z Čech a naopak se u českých koleček věnoval krpcům a fěrtochům z východní strany republiky.
.jpg)
Pro všechny: čekejte nečekané
Honza Štancl, dlouholetý kameraman Manéže Bolka Polívky, říkával, že se na Manéž nedá dopředu připravit, protože Bolek se svými hosty rád improvizuje a on sám nikdy neví, co se svými hosty na scéně provede.
Něco podobného, i když v menším měřítku, se dá očekávat i při vystoupení folklorních souborů a muzik. Občas se stane, že vystupující nečekaně zavítají mezi diváky, nebo naopak diváci se nezřídka cpou do záběru.
Vzhledem k tomu, že drtivá většina vystoupení probíhá pod širým nebem, počítejte s rozmary počasí:
Tobych nikomu nepřál: FS Turiec zmoknul na galaprogramu FSP Detva 1993 (sledujte od 23:30)
Občas se taky na place objeví někdo mírně posílen alkoholem. V takovém případě se musíte rychle rozhodnout, zda-li tohoto opilce chcete zabírat nebo ne. Je-li tím motajícím se někdo účinkujících, tak se mu nevyhýbejte a raději ho nechte v záběru, jinak divák u obrazovky nemusí pochopit, proč živé publikum vybuchuje smíchy…
Rozkazovačky na FSP Detva 1993 (sledujte od 38:30 a vydržte aspoň do 44. minuty)
…a nakonec se totiž může ukázat, že ta motající babka s flaškou v ruce byla součástí geniálního choreografického záměru, který režisér pochopil mezi všemi až jako poslední.
Kameramani: méně je někdy více
V tomto případě je tím míněno raději méně detailních záběrů než více. Kamery si při folklorních přenosech rádi vybírají drobnosti: výšivky na krojích, účesy, struny hudebních nástrojů… Záměr je jistě pochopitelný, nicméně na to, aby bylo možné toto snímat, tak si kameramani vybírají do záběru někoho, kdo se příliš nehýbe – tedy obvykle tanečníky v pozadí nebo zrovna nehrající muzikanty. Verbíř vpředu se kolikrát může téměř uskákat, ale divák u televize se místo toho kochá baňatými sukněmi slečen na kraji pódia.
Občas to však bývá i naopak – kamera celou dobu sleduje tanečníky a muziky si ani nevšimne, takže se na obrazovce téměř zdá, že soubor tančí na playback.
Ideální je jako obvykle zlatá střední cesta – když je to možné, zabírejte celou scénu a detaily se zabývejte, jen pokud se na pódiu nic moc neděje. Snažte v záběru obsáhnout co největší prostor jeviště, vybírejte hlavně celky a polocelky, aby se nestávalo, že vám při snímání detailu uteče důležité dění mimo záběr.
Zvláštní pozornost věnujte tomu, abyste se vyvarovali záběrům „od pasu nahoru“ (případně „od kolen nahoru“), obzvlášť v okamžicích, kdy tanečníci předvádí svou unikátní taneční techniku. Divák pak mnohdy vidí jenom houpající se hlavy a unikne mu to zásadní, co by měl vidět – taneční krok.
Módní multimediální trendy
Na některé věci jsem už asi fakt starý: nemám rád rychlé střihy, roztřepané záběry jakoby z ruční kamery, zdlouhavé prolínačky a dvacáté sedmé nalétávání kamery nad diváky.
Vždycky jsem tyto praktiky považoval za něco, co má za úkol zakrýt nedostatek obsahu, dodat akci do jinak nudných scén televizních estrád.
Při sledování tyto praktiky vnímám a působí na mě rušivě: asi jako kdyby technici na pódiu pustili generátor mlhy a nad amfiteátrem odpálili římské svíce. Použití moderních metod snímání je možná ospravedlnitelné u vystoupení Dana Nekonečného nebo Maxim Turbulenc, ale pro mě je nepochopitelné u pořadu lidových tanců; ovšemže existují i výjimky:
Čarovné ostrohy našly díru na zábavním trhu jako folklorní inkarnace Dana Nekonečného
Ještě o něco horší jsou však záběry z dronu. Ne kvůli tomu, jak vypadají na obrazovce, ale hlavně proto, že tyto malé helikoptéry dokáží svým rachotem dost nelibě rušit diváky přímo v amfiteátru. Na letošním festivalu ve Východnej jsem zažil jeden výrazně obtěžující dron. Nalétával těsně nad hlavami diváků tak dlouho, až jsem se zařekl, že na příští ročník si s sebou vezmu vodní pistolku, nebo rovnou prak.
Zvukaři: Neničte přirozenost
V mých laických očích (a vlastně i uších) mají zvukaři jeden hlavní úkol – zajistit, aby bylo slyšet muziku a zpěvy. Přitom by měli dohlížet ještě na to, ať je slyšet každý z hudební nástroj, pokud možno ve své přirozené barvě.
Za zvukovým pultem však lidé občas podlehnou nutkání vystoupení vylepšovat – točí knoflíky a šněrují táhly nahoru-dolů. Nedělejte to. Můžete těmito experimenty zkazit vystoupení skvělému muzikantovi, a ze špatného muzikanta lepšího neuděláte.
Kolikrát mám však také pocit, že se zvukový technik snaží najít nejhlasitější možnou úroveň, na které ještě mikrofony nevazbí. Toto také nedělejte. Pokud budou tiché klidné pasáže stejně hlasité, jako burácivé divoké pasáže, zabili jste úspěšně veškerou hudební dynamiku.
Mnohdy stačí ponechat zvuk jen na muzikantech, lepší muziky už si samy ohlídají crescenda a ne vždy je nutné, aby bylo slyšet všechno a všechny na plný koule.
Pokud to je jen trochu možné, zajistěte muzikantům i tanečníkům dostatečný odposlech. Různá pódia mají různé akustické vlastnosti, někde je potřeba přidat, jindy ubrat. Nejlepší je zeptat přímo účinkujících ještě před vystoupením, během zvukové zkoušky.
Na druhou stranu folklorní soubory nepatří, co do práce s technikou, k nejdisciplinovanějším. Já sám osobně hraju i zpívám mnohem raději bez ozvučení a na letošní Strážnici jsem se mikrofonu vyhýbal až tak, že byl ze mě zvukař vyloženě nešťastný.
Hodně vám při práci pomůže, pokud účinkujícím vysvětlíte, kde jaký mikrofon umístíte, jakým způsobem a z jaké vzdálenosti nejlépe zabírá zvuk. Jo, a zeptejte se zavčasu, jestli tanečníci nějak výrazněji dupají, protože to může významně ovlivnit schopnost zvukaře vykonávat svou práci.
Někdy se můžete snažit sebelíp, a přesto se vám nemusí dařit. Skvěle tuto problematiku vystihli Všetečníci ve svém pásmu Zpevy z Podpolania (upřímně doporučuju shlédnout – buď naživo, nebo na videu z MFF Východná na http://ftv.folklorista.sk/ – začíná od času 11:20 a trvá nějakých sedm minut).
Strašlivý přenos z MFF Strážnice 2015
Program z letošního festivalu ve Strážnici přenášela vedle brněnského rozhlasu také TV Noe. V sobotním pořadu Kde domov mů(ô)j předváděl valašský soubor Kašava své tradiční číslo Už tú smrť nesem. Ve stručnosti jde o to, že skupina děvčic vítá jaro a vynáší smrtku, přičemž smrtka se zjeví přímo na pódiu, v působivém pojetí jedné tanečnic. Těžké číslo v mírně ponurou, ale o to intenzivnější atmosférou.
Já sám jsem tento program sledoval se zatajeným dechem přímo v amfiteátru, takže vše vím jen zprostředkovaně. Slyšel jsem od známých, kteří v tu chvíli sledovali přenos v televizi, že to byl přenos k neuvěření, alespoň pro ty, kdo toto číslo někdy viděli.
Tady se totiž odehrála situace ne nepodobná popisu z úvodu tohoto článku. Režie zcela nepochopitelně zabírala všechno možné, každý detail a každou hloupost, zabírala diváky, zabírala muziku, zabírala zpěvačky, jediná věc, co nezabírala, byla smrtka, hlavní postava na pódiu. Zaznamenala ji až v samotném závěru, když už holky odcházely z pódia.
Upřímně je mi líto tanečnice, co hrála smrtku, protože se vydala ze všech sil, na publikum v amfiteátru silně zapůsobila, a přesto téměř nebyla na obrazovce.
Na netu je dostupný záznam z jiného pořadu letošní Strážnice, podle mě trpí obdobnými problémy, jako jsou ty výše popsané. Schválně si zkuste pustit část z tohoto přenosu a řekněte, zda mezi těmi přelety nad hlavami diváků a záběry od pasu nahoru poznáte, co dělají tanečníci nohama:
MFF Strážnice 2015 na NOE TV
Nedávno jsem zaslechl další, těžko uvěřitelnou zprávu. Už nevím, jestli se jednalo o přenos ze Strážnice nebo z nějakého menšího festivalu, ale vím, že přenos zajišťovala TV Noe a na pódiu se objevilo taneční číslo znázorňující čarování bohyň na Kopanicích. Při vysílání záznamu však byl tento tanec jako jediný vystřižen – zcenzurován – dost pravděpodobně jenom proto, že se představa čarování neslučuje s křesťanským zaměřením této stanice.
Když si to tak uvědomuju, možná režisér zakročil i v tom předchozím zmíněném pořadu, když vycenzuroval pohanskou smrtku. Asi jen tak, pro případ, že by se mohla nelíbit někomu z diváků.
Samozřejmě lze namítat, že zde platí zásada můj dům, můj hrad, televize si ve svém vysílacím čase skutečně může vysílat, co chce. Ale proč to proboha dělá tak nešťastně? Nikdo by si v tom to pozadí pohanských tradic asi ani neuvědomoval, kdyby na to sama televize takto neupozornila.
Zbývá se ptát: čeho se dočkáme příště? Kdyby chtěli s nejlepším svědomím odfiltrovat lidové písně, které se bezprostředně dotýkají zločinů, sexu a alkoholu, tak jich už moc nezbude (ale o tom zase až někdy jindy).
Zklidníme hormon
Samozřejmě jsem velmi rád, že se folklor do médií občas vůbec dostane a tento článek nechce nikoho odrazovat od pořizování multimediálních záznamů. Chápu také, že každý nemůže být specialista na vše a ne vždy se vše povede, tak jak má. Ale zkuste u toho také trochu myslet jako diváci, nikdy se nespokojte s tím co je, ale snažte se to tlakem na ostatní neustále vylepšovat.
A abych nekřivdil všem štábům a zvukovým mistrům – znám fachmajstry, kteří svou profesi zvládají skvěle a výše uvedené rady se na ně vlastně téměř nevztahují. Mám rád práci brněnského televizního štábu, který se folkloru věnuje dlouhodobě (např. Folklorika), nikdy nedopustím na osvětlovače a zvukaře ze zlínské Malé scény a obvykle oceňuji práci týmů z TONSTUDIO Rajchman. Dost možná tady platí, že opakování dělá mistra a čím více se něčemu věnujete, tím úspěšnější můžete být.
A co vy? Souhlasíte s některými výše uvedenými body? Zarazíte se občas nad kvalitou televizních záznamů? Co byste televizákům poradili vy sami?