Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Nejstarším lidovou muzikou byl gajdoš, tj. hráč na dudy. Zhruba v době 18. století se ke gajdošovi přidal hráč na housle, přičemž převzal melodii a gajdoš hrál jen ozdoby. Později se přidaly druhé housle – kontry, kapela v tomto složení se už označuje jako gajdošská muzika.
Pak gajdy vystřídala basa – taková kapela se nazývá malá hudecká muzika (dvoje housle a basa) se zachovala na Kopanicích. Hudecká kapela je totéž, ale ještě navíc i s klarinetem.
Tradiční venkovská nástrojová hudba zažila koncem 19. století velký útlum. V tu dobu k nám pronikaly obecně známé šlágry a dechové nástroje z vojenských kapel. Na Podluží to je znát nejvíce, tam dodnes na hodech dominuje dechovka, ale i jinde na Slovácku se někde k muzice přidala trubka a vznikla tak tzv. štrajch.
Co se týče cimbálu, malý přenosný cimbál se používal v 18. století (na Luhačovickém Zálesí ještě do poloviny 19.století). Velký pedálový cimbál do muzik pronikl až od druhé poloviny 19. století, ale třeba na Horňácku založil první cimbálovou muziku primáš Jožka Kubík až ve třicátých letech 20. století a například na Kopanice cimbál nedorazil nikdy (respektive až v 90.letech 20.století).
Hudební ladění a rytmizace na Slovácku spadá pod karpatský nebo taky uherský hudební styl, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Hudba na západ od Slovácka je se svými durovými tóninami mnohem bližší německé lidové hudbě.
Hudební vkus se s časem proměňoval, dřív byli lidé zvyklí na staré církevní tóniny (lydický modus se zvýšenou kvartou), které nám dnes zní dost exoticky nebo i zaostale. Nejvýrazněji je to vidět na melodiích z Horňácka a Kopanic, protože tyto oblasti byly nejdéle izolovány od obecných lidových šlágrů.