Už jako malý kluk jsem v našem souboru obdivoval velké holky, které dokázaly tančit s lahvemi na hlavě a u toho zpívat nesrozumitelnou hatmatilkou.
Říkáte si, kde se na Moravě vzal maďarský tanec s flaškama na hlavě? Čtěte dále…
Üveges je obecně tanec s lahví, obvykle svatební. Podle etnografického lexikonu Arcanum je rozšířen zejména v západních oblastech maďarského folkloru.
Vlastně se jedná o dva různé typy tanců, podle toho jestli se tančí s flaškou položenou na zemi, nebo na hlavě.
Tance toho prvního typu mohou tančit jak ženy, tak muži, a jsou běžné i na východním Slovensku. Snadno najdete staré autentické záznamy, školu tanca, choreografie Železiaru, Lúčnice a mnoha dalších uskupení. Za mého působení v brněnské Poľaně ho holky taky měly v repertoáru.
Druhý typ flaškového tance, o kterém chci hlavně mluvit – ten s lahví na hlavě – znám jen jako dívčí číslo.
Takto tanec vypadá v podání nejstarších holek ze zlínského dětského folklorního souboru Vonička:
Diváci při této choreografii obvykle přemýšlí o dvou věcech: jestli v těch láhvích mají skutečné víno a jestli ty flašky mají na hlavách přilepené. Já už jsem ji viděl mnohokrát, a bývá pravidlem, že první potlesk se obvykle spustí v okamžiku, kdy si holky lahve z hlavy sejmou, aby mohly projít pod bráničkami – právě tehdy si divák uvědomí, že ty lahve opravdu nejsou k hlavě připevněné.
Podobný tanec má ve svém repertoáru Maďarský státní lidový soubor:
No a kde se teda vzal na Moravě maďarský tanec? Trochu si zaspekuluju, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že za to může Karel Pavlištík.
Pan Pavlištík působil na přelomu 50. a 60.let 20.století v Armádním uměleckém souboru, se kterým projel světa kraj. V šedesátých letech se přesunul do tehdejšího Gottwaldova a začal se angažovat ve Slováckém krúžku (za něj přijal jméno Vonica) a tehdy mimojiné založil i dětský soubor Vonička.
Vsadil bych se, že na některém z výjezdů viděl choreografii maďarského stáťasu a zaznamenal si ji. Podle ní pak stavěl vlastní choreografii, použil tam podobné kroky, taneční figury, a nakonec i stejnou píseň Derül, borul a Dunáról.
Z této doby existuje v souborových kronikách první zmínka o „Uwegesi„, tančily ji tanečnice dospělé Vonice, mezi nimi i Blanka Janatová a Hanka Minářová, které se později postaraly o obnovení Voničky, jak ji známe dnes.
A vzaly si yvegeš s sebou.
I já jsem vlastně kdysi tančil s flaškou na hlavě. Bylo to už před dvaceti lety, tehdy se v Městském divadle Zlín hrál Šumař na střeše a já byl součástí komparzu. Choreografka Silvia Beláková pro svatební scénu sestavila stylizovaný tanec východoevropských židů, při kterém si ženich a jeho souputníci položí půllitr s pálenkou na široký klobouk a předvádí tanec, který graduje na kolenou.
Můžu snad prozradit, že to byl jen divadelní trik: klobouky měly v sobě kruhový otvor – přesně akorát, aby se do něj vešel půllitr. A tak jsme neměli starost o to, že by nám láhev spadla z hlavy, ale spíš že diváci poznají, že spadnout ani nemůže.
Naproti tomu holky z Voničky na hlavě žádné klobouky nemají, ony tu flašku na hlavě skutečně udrží svým vlastním umem.
Když v našem dětském souboru holky začínají s flaškou (vytržené z kontextu to zní děsivě, co?), mají na hrdle láhve uvázanou dlouhou mašli, jejíž druhý konec drží v rukách, aby při případném pádu stihly láhev zachytit dřív než se roztříská o podlahu.
Za ty roky, co ve Voničce působím, jsem už zažil pár rozbitých flašek na zkušebně, ale pokud se nemýlím, na jevišti holkám zatím nespadla ani jedna.
A ptáte se pořád, jestli holky v těch láhvích mají skutečné víno? Ale no jistě… 🙂